Jazyková rodina aymara má dva nebo tři členy: vlastní aymarštinu (se dvěma dialekty nebo jazyky), kterou se mluví okolo jezera Titicaca, a jaqaru a kawki (ten může být dialektem jaqaru), kterými se mluví v peruánském departamentu Lima. Aymarská jazyková rodina se také nazývá aru nebo jaqi. Protože kečuánština a aymarština mají mnoho společných rysů, je možné, že mají společný původ, a pak by bylo možné mluvit o jediné jazykové rodině: quechumara.
Jazykem jaqaru (jácaro, haqearu, chakarština) dnes mluví okolo tisíce osob v horách provincie Yauyos (SV od Limy), v obcích Tupe, Aiza a Colca. Jazykem kawki (cauqui; kaukština), který je možná nářečím jaqaru, se mluví (pokud už nevymřel) v obci Cachuy ve stejné provincii. Je možné, že se jazykem jaqaru mluvilo také v sousední provincii Cañete. Název jaqaru pochází z aymarského haqe aru, což znamená totéž co kečuánské runasimi, tedy „lidský jazyk“ nebo „jazyk lidu“.
Počet mluvčích odhadují různí badatelé různě. Ethnologue (Ethnologue: Languages of the World) uvádí počet 725 mluvčích jaqaru (a 11 mluvčích kawki, etnické obyvatelstvo 2000 osob, v roce 2000); na stránkách Aymara Uta se mluví o nějakých 600 osobách podle sčítání z roku 1993; Dante Oliva León (Jacaru y Cauqui al Borde del Silencio.) uvádí asi 1500 mluvčích jaqaru a 3 mluvčí kawki; a Jorge Pedraza Arpasi (Introducción al Lenguaje, Historia, Cultura y Religión del Pueblo Aymara.) píše, že „jazyk jaqaru … se zmítá v politováníhodné agonii, poněvadž jím mluví jen pár tisíc lidí z Tupe, kteří skoro všichni žijí v Limě“.
O příbuznosti jaqaru a altiplanské aymarštiny se uvažovalo už od konce 19. století a v 60. letech minulého století byla tato teorie potvrzena lingvistickými pracemi Marthy J. Hardmanové. Tato badatelka zařazuje zmíněné tři jazyky do jazykové rodiny jaqi, kterou Alfredo Torero nazývá aru, a Rodolfo Cerrón–Palomino v současné době navrhuje název aymara pro celou rodinu.
Aymarština se dělí na Ethnologu (Ethnologue: Languages of the World) na dva dialekty (nebo jazyky): centrální aymarštinu, kterou mluví v peruánských departamentech Tacna a Moquegua neznámý počet osob a která má vzhledem k druhému nářečí výrazné odlišnosti ve slovní zásobě a některých slovesných formách; a jižní aymarštinu, mluvenou v Peru a v Bolívii na sever a na jih od jezera Titicaca, na bolivijském altiplanu, od departamentu La Paz na severu, přes většinu departamentu Oruro a severozápadní část Potosí, až po chilskou oblast Antofagasta.
Cárdenas a Albó (Cárdenas, Víctor Hugo – Albó, Javier: “El aymara”. In Pottier, Bernard (ed.): América Latina en sus lenguas indígenas. Caracas: UNESCO/Monte Ávila, 1983, s. 285) zase dělí aymarštinu na čtyři nářečí. Dialekt La Pazu je nejprestižnější, má rychlejší vývoj a varianty mluvené ve městech jsou poznamenány španělštinou. Peruánská aymarština je na periferii země a proto nemá velkou prestiž, hustota zalidnění však usnadňuje udržování archaičtějších tvarů. V údolích směrem k pobřeží je ovlivňována španělštinou a u jezera Titicaca kečuánštinou a španělštinou. Aymaršina řídce osídlených departamentů Oruro a Norte Potosí si udržela archaičtější tvary. A konečně chilská aymarština, příbuzná orurské, je výrazně ovlivněna španělštinou. Malý počet Aymarů, kteří žijí v Argentině, nejspíš mluví tímto dialektem. Na rozdíl od kečuánštiny je nářeční rozrůzněnost aymarštiny poměrně malá a nikdy nedochází ke ztrátě vzájemné srozumitelnosti.
Kromě geografického rozvrstvení existují v aymarštině také dva sociální dialekty, výrazné zejména v La Pazu: q’ara („bělošský nebo mestický“), který je také literárním dialektem, a jaqi (aymarský, indiánský; dosl. „osoba, člověk“).
Počet mluvčích aymarštiny (stejně jako kečuánštiny) je značně nejistý. Je třeba vzít v úvahu to, že venkované (tj. kečuánsky mluvící) se totiž kvůli nízké sociální prestiži někdy nechtějí hlásit k aymarštině (nebo kečuánštině či jinému domorodému jazyku) jako ke své mateřštině a při sčítáních a průzkumech uvádějí španělštinu jako svůj mateřský (a jediný) jazyk.
Podle dat Ethnologu bylo před několika lety ve všech zemích celkem 2 227 642 mluvčích aymarštiny: 1 785 000 v Bolívii (1985), skoro půl miliónu v Peru (2000) a téměř tisíc v Chile (1994; etnické obyvatelstvo: 20 000 v roce 1983). Také jsou mluvčí aymarštiny v Argentině, kam přišli za prací. Jorge Pedraza Arpasi ve svém článku uvádí 1 600 000 osob, kteří mluví aymarsky, z nichž 1,2 miliónu jsou Bolivijci (1992), téměř 300 000 žije v Peru (1993) a o něco méně než 50 000 v Chile (1992). Podrobnější údaje, podle departamentů, jsou na stránce Aymara Uta (http://www.aymara.org/mapa/bolivia.php a http://www.aymara.org/mapa/peru.php), i když nejsou uvedeny roky sčítání (celkové počty z každé země však přibližně odpovídají údajům od Pedrazy Arpasiho). Aymarské obyvatelstvo čítalo 975 440 osob v departamentu La Paz, 106 030 v Oruru, 55 893 v Potosí, 58 055 v Cochabambě a asi 300 000 v Peru (20 000 v Moqueguě, 40 000 v Tacně a zbytek v Punu).
Také jsou zajímavé procentuální údaje, které uvádějí Cárdenas a Albó (Cárdenas, Víctor Hugo – Albó, Javier: “El aymara”. In Pottier, Bernard (ed.): América Latina en sus lenguas indígenas. Caracas: UNESCO/Monte Ávila, 1983, s. 285): mluvčí aymarštiny tvořili 3 % celkového peruánského obyvatelstva, ale 40 % obyvatel departamentů Puno a Tacna; a 25 % bolivijských obyvatel, ale 80 % obyvatel departamentů Oruro a La Paz, ve městě La Paz bylo 40 % mluvčích aymarštiny, ale v některých čtvrtích až 90 %.