V rychlokurzu se naučíme nejzákladnější gramatiku kečuánštiny a některé užitečné fráze.
Výslovnost
Pravopis a pravidla čtení kečuánštiny jsou poměrně jednoduchá, je však několik odchylek od pravopisu češtiny či španělštiny a dále máme také písmena pro hlásky, které se nevyskytují ani v češtině, ani ve španělštině.
Samohlásky: a, i, u – vyslovují se stejně jako v češtině, ale v blízkosti /q/, /qh/ nebo /q’/ se otevírají na [e], [o] (také a se zde vyslovuje poněkud hlouběji, ale tento rozdíl je zanedbatelný).
Souhlásky: ch, chh, ch’, h, k, kh, k’, l, ll, m, n, ñ, p, ph, p’, q, qh, q’, r, s, sh, t, th, t’, w, y – vyslovují se a píší obdobně jako v češtině, kromě těchto:
| písmeno | výslovnost | přibližná výslovnost | poznámka |
|---|---|---|---|
| ch | č | č | jako v češtině |
| h | h | h | neznělé, někdy vyslovováno jako ch (v češtině je h znělé) |
| ll | ľ | ľ, lj, j | jako slovenské měkké ľ |
| ñ | ň | ň | jako v češtině |
| q | q | k | zadní k, vyslovené hlouběji v krku a zadnější částí jazyka, jako v arabštině |
| sh | š | š | jako v češtině, ale někdy jako polské měkké ś nebo sj |
| w | w | u | krátké u, jako anglické w |
| y | j | j | jako v češtině |
k, q a p se před souhláskou a na konci slova vyslovují třeně, tj. jako [ch], [χ] (zadní [ch]) a [f] souhlásky ch, p, t, k a q mají prostou variantu, aspirovanou – psanou s h (s přídechem, jako v angličtině, podobné [kch], [pch] atd.) a glotalizovanou – psanou s apostrofem (vysloví se silněji a následuje ráz, v češtině se podobá slovům začínajícím na samohlásku s neslabičnými předložkami, např. k oknu [k’oknu], nebo ve slovech kup ocet [kup’ocet], tlač auto [tlač’auto]; srv. třeba jdu na návštěvu k otci a králíci pobíhají v kotci)
Jiná písmena (a hlásky) se objevují pouze v jiných dialektech kečuánštiny nebo v přejatých slovech.
Přízvuk: je vždy na předposlední slabice slova (tj. posouvá se, pokud přidáme nějaké přípony), výjimkou jsou některá citoslovce s přízvukem na konci a emfatické přípony, kde se píše jako čárka (alaláw brrr (zima), qanrí? a ty?).
Intonace: je vždy klesavá (2 3 1 ↓), ale v otázkách a zvolacích či rozkazovacích větách před koncovým poklesem hlas stoupne výše než v oznamovacích větách (2 4 1 ↓). Stoupavá intonace (2 4 ↑) je pouze ve slovech, kde je přízvuk na poslední slabice slova. nahoru
Časování sloves v přítomném čase, osobní zájmena
Všechna slovesa se časují stejně, neexistují žádné výjimky nebo nepravidelná slovesa. Nepřechodná slovesa se časují stejně jako přechodná s předmětem ve 3. osobě j. č. nebo mn. č. Infinitiv má příponu –y a označuje také podstatné jméno slovesné: rima–y „mluvit, mluvení, řeč, mluva“, puñu–y „spát, spaní, spánek“.
| ñuqanchis my (já a ty) | rima–nchis mluvíme | ||
| ñuqa já | rima–ni mluvím | ñuqayku my (já a on, ne ty) | rima–yku mluvíme |
| qan ty | rima–nki mluvíš | qankuna vy | rima–nkichis mluvíte |
| pay on/ona | rima–n mluví | paykuna oni | rima–nku mluví |
zájmena se používají pouze pro zdůraznění (jako v češtině) nerozlišuje se rod: pay znamená „on“ nebo „ona“, „ono“; pro věci se používá neutrálně chay „to, ten“ nebo jiná ukazovací zájmena: kay „toto, tento“ a haqay „tamto, tamten“ v množném čísle v 1. osobě se rozlišuje inkluziv, který zahrnuje osobu, se kterou mluvíme (tj. já a ty, příp. on, oni), a exkluziv, který tuto osobu vylučuje (tj. já a on, oni, ale ne ty/vy)
Přítomný čas označuje: obecně platné děje, které nemusí zrovna probíhat, např. učím se kečuánsky, bydlím v Praze, jím maso (nejsem vegetarián), sýr se vyrábí z mléka apod. dále děje neuskutečňované, tj. v záporu může také označovat děj nedávno dokončený, v češtině mu odpovídá minulý čas dokonavých sloves: (už) jsem tu knihu přečetl, Petr přišel, uvařily večeři; takový děj má ale nějaký vztah k přítomnosti (jako ve španělštině předpřítomný čas)
Stejné tvary se používají i u přechodných sloves, pokud mají předmět ve 3. osobě: vidím to, vidím ho, vidím je, vidíš ho apod.; pokud je předmět jiný (mě, tě, nás, vás), používají se jiné tvary (viz dále).
Pokud děj aktuálně probíhá (a není záporný), je třeba vložit příponu –sha: rima-sha-ni, rima-sha-nki, rima-sha-n, rima-sha-nkichis atd.; je třeba tedy odlišovat věty aychata mikhuni „jím maso“ (tj. obvykle, nejsem vegetarián), aychata mikhushani „jím maso“ (zrovna teď) apod. Tuto příponu můžeme použít i v jiných časech (děj probíhal nebo bude probíhat) nebo způsobech (kdyby děj probíhal). nahoru
Pády a množné číslo
Množné číslo jmen se tvoří připojením přípony (sufixu) –kuna. Např.: wasi „dům“ – wasikuna „domy“. pokud je však množné číslo zřejmé jinak, např. je-li slovo s číslovkou, používá se tvar jednotného čísla: kinsa wasi „tři domy“ také se obvykle používá jednotné číslo u slov, která se obvykle vyskytují ve větším počtu: ñawi „oko, oči“, papa „brambora, brambory“
Skloňování – kečuánština má více pádů než čeština, ale až na výjimky má každý pád jen jeden tvar, takže situace je mnohem jednodušší než v češtině. Některé pády odpovídají také některým českým předložkám. Nejdůležitější pády jsou tyto:
| název | přípona | význam |
|---|---|---|
| nominativ | — | 1. pád; podmět, přísudek jmenný apod. |
| genitiv | –q/pa | 2. pád; –q po samohlásce, –pa po souhlásce |
| akuzativ | –ta | 4. pád; předmět přímý, někdy nepřímý (3. pád), směr/cíl pohybu |
| lokativ | –pi | „v, na“ + 6. pád; umístění někde |
| ablativ | –manta | „z, od“ + 2. pád, „o“ + 6. pád; směr odněkud, materiál, původ, mluvit o něčem |
| ilativ | –man | „do“ + 2. pád, „na“ + 4. pád, „(směrem) k“ + 3. pád; směr někam, nepřímý předmět (3. pád) |
| limitativ | –kama | „až do, až na, až k“ + 2./4./3. pád; hranice/limit pohybu, času |
| benefaktiv | –paq | „pro“ + 4. pád, 3. pád (ve prospěch někoho) |
| instrumentál | –wan | „s“ + 7. pád, 7. pád, spojka „a“ |
genitiv se obvykle používá se slovy s přivlastňovací příponou (viz dále), např.: Tomás–pa wasi–n „Tomášův dům“ (Tomáš–ův dům–jeho) nepřímý předmět (3. pád) může mít také příponu –ta, ale je-li ve větě také předmět přímý, musí mít příponu –man: Tomás–ta nebo Tomás–man qilqashani „píšu Tomášovi“, ale jen carta–ta Tomás–man qilqashani „píšu Tomášovi dopis“ směr pohybu lze vyjádřit příponou –ta, pokud je dané místo zároveň cílem pohybu a podmět se pohybuje, naopak přípona –man označuje spíše jen směr k něčemu, a je to jediná možnost s podmětem, který se sám nepohybuje: Tomás Qusqu–ta rishan „Tomáš jde do Cuska“, Tomás Qusqu–man rishan „Tomáš jde (směrem) do Cuska, na Cusko, ke Cusku“, kay ñan Qusqu–man rin „tato cesta vede (jde) do Cuska“ příponou –ta lze také vytvořit příslovce od přídavných jmen: allin „dobrý“, allin–ta „dobře“ infinitiv sloves můžeme připojit k jinému slovesu jako jeho předmět, pokud jsou podměty stejné: puñu–y–ta munashani „chci spát“
V množném čísle se pádové přípony dávají až za příponu množného čísla: wasi–kuna–manta „z domů“. Po genitivu, pokud je zamlčen přivlastňovaný předmět/osoba, je možné dle významu použít další pádové přípony: Tomás–pa–ta rishan „jde k Tomášovi“ (k němu domů, k jeho domu, ne k jeho osobě), Tomás–pa–manta „o Tomášově“ (např. jako odpověď na otázku o čí ženě mluvíš?). Příponu –wan ve významu spojky a je možné připojit dle významu po všech ostatních příponách (obvykle se připojuje ke všem takto souřadně spojeným slovům): alqucha–manta–wan michicha–manta–wan „o pejskovi a kočičce“.
Podstatná jména, přídavná jména, zájmena i číslovky se chovají stejně – podle významu mohou připojovat pádové přípony, avšak obvykle pouze když stojí samostatně (tj. přívlastky se neshodují): hatun–manta rimashani „mluvím o (tom) velkém“ (např. psu), ale hatun alqu–manta rimashani „mluvím o velkém psu“, pay–manta rimashani „mluvím o něm“, kinsa–ta rikushani „vidím tři“ (např. ženy), ale kinsa warmi–ta rikushani „vidím tři ženy“. Množné číslo se obvykle označuje pouze na podstatných jménech a některých zájmenech (a slovesech): kay sumaq warmi–kuna qan–kuna–manta takishanku „tyto krásné ženy zpívají o vás“. nahoru
Téma a réma, pořádek slov
Když něco říkáme, obvykle o něčem mluvíme (téma) a o tomto tématu něco (nového) říkáme (réma). V češtině téma obvykle pouze rozeznáme z kontextu a réma (novou informaci o tématu) rozeznáme podle pořádku slov a větného důrazu. Réma je v češtině obvykle na konci věty (objektivní pořádek slov), ale můžeme ho také zdůraznit a dát ho na začátek věty (subjektivní pořádek slov). V kečuánštině se téma a réma označuje zvláštními příponami (mnoho lidí však tyto přípony přestává používat, snad pod vlivem španělštiny). Réma obvykle stojí na začátku věty (jako v češtině se zdůrazněním), téma bývá před rématem nebo na konci věty, ostatní členy mezi nimi.
Pořadí větných členů, bez ohledu na téma a réma, se v obou jazycích také liší. V češtině je neutrální pořádek slov podmět – přísudek (sloveso) – předmět, v kečuánštině podmět – předmět – přísudek. Příslovečná určení obvykle stojí na začátku nebo na konci věty. Tento základní pořádek slov je pak (v obou jazycích) upravován podle toho, co je rématem věty.
Téma – to, o čem mluvíme; přípona –qa
Réma – to, co o tématu říkáme; přípony –n (po samohlásce) / –mi (po souhlásce), –s/–si, –chá téma, jakmile je ustaveno, se v dalších větách obvykle neopakuje; pokud se však dané slovo objeví nebo je-li téma změněno, je toto téma označeno příponou zcela nové, první téma hovoru, se obvykle při uvedení nijak neoznačuje, ale první slovo ve větě je označeno jako réma (bez ohledu na to, jestli je novou informací)
V kečuánštině je také třeba řádně označit zdroj informace: pokud jsme sami byli svědkem dané události, použijeme příponu –n/–mi; pokud máme informaci zprostředkovanou, z druhé ruky, je třeba použít příponu –s/–si „prý“; a pokud je to naše doměnka, názor, z něčeho jsme tak usoudili, použijeme –chá „asi, možná, nejspíš, pravděpodobně“ atd.
Přestože někteří mluvčí tyto přípony důsledně nepoužívají, ve správné kečuánštině by měly být v každé větě (u tématu, pokud je vyjádřeno). V následujících příkladech bude téma podtržené a réma tučně, v kečuánštině navíc příslušné přípony. Tomás–qa Maríata–n munan. „Tomáš miluje Marii“ (např. jako odpověď na otázku Koho miluje Tomáš?) Tomás–mi munan Maríata–qa. „Marii miluje Tomáš“ (např. jako odpověď na otázku Kdo miluje Marii?) Maríata–qa Tomás–mi munan. „Marii, tu miluje Tomáš“ (totéž, ale zdůrazněné téma) Tomás–qa Maríata(–qa) munan–mi. „Tomáš Marii miluje“ (např. jako odpověď na otázku Co dělá Tomáš s Marií?)
(Sloveso, je-li rématem, zůstává obvykle na konci: téma (i více) může stát před rématem, i když v odpovědi se spíše vypustí; na druhou stranu, pokud by např. předmět byl novou informací, byl by jako réma označen on. Někdy je však předmět možné chápat jako součást rozvitého rématu tvořeného slovesem a jeho předmětem, pak bývá sloveso na začátku: riman–mi runasimita „mluví kečuánsky“ (s důrazem na mluví), např. jako odpověď na Mluví Petr kečuánsky?, kde je v odpovědi téma Petr vypuštěno a kečuánsky je možné chápat jako součást slovesa (rématu). Jiné by bylo riman–mi runasimita–qa „kečuánsky mluví“, např. jako odpověď na Takže aymarsky jenom rozumí… A kečuánsky (nové téma, místo aymarštiny) jen rozumí, nebo i mluví? Třetí možnost, Runasimita–n riman „mluví kečuánsky“ (s důrazem na kečuánsky), by mohla být odpovědí např. na Jakými jazykem umí mluvit?)
(Pozn.: Chápání sloves jako tématu je spíše neobvyklé.)
Co je ve větě rématem, můžeme testovat pomocí otázky: můžeme se na réma zeptat tázacím zájmenem nebo příslovcem, případně použít alternativní otázky, např. Koho miluje Tomáš?, Tomáš miluje Marii, nebo Petru?; Miluje Marii Tomáš, nebo Martin? Tomáš Marii miluje, nebo nenávidí? Réma je také ta část věty, kterou nelze vypustit.
Všechny tyto možnosti sice vypadají trochu složitě, ale stačí nám vědět, která část věty nese novou, nejdůležitější informaci, toto slovo pak dát na začátek věty, označit příslušnou příponou pro réma a zbytek poskládat tak, aby předmět byl před slovesem. Téma můžeme (stejně jako v češtině) vypustit, případně ho dáme na začátek věty před réma. Pokud měníme téma hovoru, dáme nové téma na začátek věty a označíme příponou –qa, pak dáme tu novou informaci o něm a označíme příslušnou příponou a doplníme ostatními slovy. Sloveso pokud možno necháme na konci věty. nahoru
Otázka a zápor
Zápor je v kečuánštině tvořen záporkou mana (v zákazech apod. ama) a příponou –chu na slově, které se popírá (slovní zápor); pokud je popírána celá věta (větný zápor), je na slovese. Záporka mana je obvykle na začátku věty (před ní může být pouze téma, pokud není přímo za ní nebo na konci věty) a měl by k ní být připojený evidenciální sufix (podle zdroje informace), např. –n: Tomásqa manan Maríata munanchu. „Tomáš Marii nemiluje.“; srov. Tomásqa manan Maríatachu munan. „Tomáš nemiluje Marii.“ (ale miluje někoho jiného). se záporem se nepoužívá progresivní přípona –sha: Takishanchu? „Zpívá?“ — Manan takinchu. „Nezpívá.“ v subordinacích (něco jako vedlejší věty) je pouze záporka, ale ne přípona –chu: Mana takisqaykita yachani. „Vím, že jsi nezpíval.“ (dosl. „vím tvé ne-zpívání“); srov. však Manan takisqaykita yachanichu. „Nevím, že jsi zpíval.“ (dosl. „nevím tvé zpívání“). (Větné přípony, jako např. evidenciální, se nepoužívají uvnitř subordinací.) Pokud je –chu na subordinovaném slovese, pak se jedná o zápor na úrovni věty hlavní: Manan takisqaykitachu yachani. „Nevím, že jsi zpíval.“ (ale vím, že jsi dělal něco jiného; příp. „Že jsi zpíval, to nevím.“) v zákazech se používá záporka ama (bez evidenciálního sufixu; ty se v rozkazovacích větách nepoužívají): Ama takiychu. „Nezpívej.“ záporka mana (nebo ama) na sebe obvykle přetahuje nezávislé nebo větné přípony: Manaraqmi rikunichu. „Ještě jsem (to) neviděl.“
Otázka zjišťovací se tvoří tak, že ke slovu, na které se ptáme, připojíme příponu –chu (v některých dialektech se tázací a záporná přípona liší). Slovo s –chu stojí obvykle na začátku věty, za ním je téma (o kom/čem se ptáme) a pak zbytek věty (pokud se ptáme na předmět, bývá podmět až za slovesem). V odpovědi pak toto slovo bude mít buď evidenciální příponu, nebo zápornou příponu. Kladná odpověď je arí „ano“, záporná manan „ne“ (příp. s jinou evidenciální příponou); pokud je v odpovědi i záporné sloveso, manan se neopakuje. Munanchu Pedro Maríata? „Miluje Petr Marii?“ — Arí, munanmi. / Manan munanchu. „Ano, miluje ji.“ / „Ne, nemiluje ji.“ Pedrochu Maríata munan? „(To) Petr miluje Marii?“ — Arí, Pedron (munan). / Manan Pedrochu (munan). „Ano, (miluje ji) Petr.“ / „Ne, Petr ne (nemiluje ji Petr).“ (tj. „Není to Petr, kdo ji miluje.“) Maríatachu munan Pedro? „Petr miluje Marii?“ — Arí, Maríatan (munan). / Manan Maríatachu munan. „Ano, Marii (miluje).“ / „Ne, Marii ne (Marii nemiluje).“
V rozlučovacích otázkách připojíme příponu –chu k oběma slovům, na která se ptáme; můžeme mezi ně vložit slovo icha „nebo (snad)“: Maríatachu (icha) Carmentachu munan? „Miluje Marii, nebo Carmen?“.
Tázací dovětek „že“, „že ano“, „že ne“ vyjádříme připojením slova manachu: Munanchu Maríata, manachu? „Miluje Marii, že (ano)?“.
Záporná zjišťovací otázka se tvoří tak, že se tázací přípona –chu připojí za záporku mana. Toto manachu pak stojí na začátku věty, za ním je slovo, na které se ptáme, pak téma a zbytek věty (tj. stejně jakou kladné otázky, ale před slovo s –chu se dá záporka mana, ke kterému se přesune tázací přípona). Výše uvedené otázky v záporné formě vypadají takto: Manachu munan Pedro Maríata? „Petr Marii nemiluje?“ („Petr nemiluje Marii?“), Manachu Pedro Maríata munan? „Marii nemiluje Petr?“ a Manachu Maríata munan Pedro? „Petr nemiluje Marii?“. (Do češtiny se to špatně překládá, protože se stejným významem můžeme mít různý pořádek slov, ale rozhodující je větný důraz; slova, která jsou tučně, budou mít v češtině důraz, ať budou v kterékoliv pozici ve větě.)
Jak tázací, tak záporná přípona –chu stojí až úplně na konci slova, všechny ostatní přípony jsou před ní (s výjimkou kombinací –chus, –chusuna (mají dubitativní význam „asi; třeba; myslím, že“), –chuqa(ya), –chun, kde se používají).
Otázka doplňovací se tvoří pomocí tázacích zájmen a příslovcí (v přílušném tvaru, pádě apod.), ke kterým je obvykle třeba připojit buď příponu –taq (neutrální ve většině variant kečuánštiny), nebo evidenciální příponu, nejčastěji –mi/–n (neutrální v cusqueñském dialektu). Tázací slovo stojí obvykle na začátku věty. Nejčastější tázací zájmena s příklady: pi „kdo“: Pin pay? „Kdo je to?“ (dosl. „kdo (je) on?“) ima „co“: Iman chay? „Co je to?“, Imatan rikunki? „Co jsi viděl?“, Imamantan waqashanki? „Proč pláčeš?“ (dosl. „z čeho“) imayna „jaký“ a imaynata „jak“: Imaynan chay mikhuna? „Jaké je to jídlo?“, Imaynatan ruwanki? „Jak jsi to udělal?“; srov. však Imaynallan kashanki? „Jak se máš?“ (dosl. „Jaký jsi?“, –lla je pro zdvořilost) hayk’a „kolik“ a hayk’aq „kdy“: Hayk’a wawayuqmi kanki? „Kolik máš dětí?“ (dosl. „kolik dětí-mající jsi“), Hayk’aqmi kutipunki? „Kdy se vrátíš?“ mayqin „který“: Mayqin wasipin tiyashanki? „V kterém domě bydlíš?“ („v kterém z těchto domů“), srov. Ima wasipin tiyashanki? „V jakém domě bydlíš?“: na první otázku můžeme odpovědět např. „v tamtom (velkém) (domě)“, na druhou třeba „ve velkém (v jednom velkém) (domě)“; protože zde tázací zájmeno funguje vlastně jako přívlastek k wasi „dům“, evidenciální přípona se připojuje až za toto druhé slovo (viz také příklad výše s hayk’aqmi) may– „kde“: vyžaduje pádovou příponu místa, např. maypi „kde“, maymanta „odkud“, mayman nebo mayta „kam“: Maypin kashanki? „Kde jsi?“, Maytan rishanki? „Kam jdeš?“, srov. též May llaqtamantan kanki? „Z jakého města jsi?“, kde may funguje jako přívlastek ke slovu město, pokud se ptáme na místo (v případě vlastností by to bylo ima)
V záporné doplňovací otázce máme navíc záporku mana (bez evidenciální přípony) a příponu –chu: Pin mana runasimita rimanchu? „Kdo nemluví kečuánsky?“.
Téma v otázce se obvykle neznačí, ale pokud navazujeme na předchozí otázku, můžeme nové téma uvést s příponou –rí (v některých dialektech –qá; obě přípony jsou přízvučné a intonace je stoupavá), který můžeme přeložit „a“ („a co …“). Tázací příslovce nebo zájmeno má pak místo přípony –mi/–n (apod.) vždy příponu –taq. Imaynallan kashanki? — Allillanmi, qanrí? „Jak se máš? — Dobře, a ty?“ Pin runasimita yachan? — Pedron yachan. — Pitaq aymara simitarí yachan? „Kdo umí kečunásky? — Petr umí. — A kdo umí aymarsky?“ Maymantan hamushanki? — Punumantan hamushani. — Maytataq rishankirí? „Odkud přicházíš? — Přicházím z Puna. — A kam jdeš?“
Je-li ve větě kromě tázacího slova jen sloveso, připojuje se –rí na sloveso: Ñachu mikhunki? — Arí. — Imatataq mikhunkirí? „Už jsi jedl? — Ano. — A co jsi jedl?“. V otázce zjišťovací pouze se slovesem tato přípona nahrazuje tázací –chu: Traguta ukyankichu? — Arí. — Pitankirí? „Chlastáš? — Ano. — A kouříš?“. Pokud máme jen tázací zájmeno nebo příslovce, připojíme ho za –taq: Ñachu mikhunki? — Arí. — Imatataqri? „Už jsi jedl? — Ano. — A co?“ (pokud máme ve větě tázací slovo nebo příponu –chu, přípona –rí nemusí být přízvučná).
V otázkách se nepoužívají evidenciální přípony (s výjimkou doplňovacích otázek tam, kde se používají místo –taq).